Níže zformulované otázky nemají za účel nahradit, nýbrž doplnit sadu otázek zformulovanou v dokumentu představeném kol. Radkem Bubnem na zasedání AS FF UK dne 13. 4. 2017 (online na http://www.volbadekana.cz) o další témata.
Otázky kladou:
Martin Babička
Kateřina Bělehrádková
Sára D. Vidímová
Marta Harasimowicz
Jan Jindra
David Pavlorek
Mikuláš Preininger
Luboš Studený
Kristián Těmín
Jakub Vozáb
Samuel Zajíček
Mirjam Friedová: Jsem ráda, že otázky studentských členů senátu míří nejen na záležitosti správy fakulty jako takové, ale také na postoje kandidátů k úloze humanitních oborů. Práce děkana z největší části spočívá v řešení každodenních potřeb fakulty a úkolů sice dlouhodobých a koncepčních, dotýkajících se života studentů i akademiků, ale bezprostředně viditelných téměř výhradně zevnitř akademické obce. Jsem však osobně přesvědčena, že úlohou děkana naší fakulty je také poukazovat na význam humanitních oborů pro celou naši společnost. Na nespočetných fórech, ve strategických dokumentech a při nejrůznějších příležitostech se stále pokouším nejen formulovat své vlastní postoje, ale především hledat argumenty i způsoby vyjádření, které by byly srozumitelné i mimo akademickou sféru. Stejně jako vy věřím, že humanitní vědy mají nabízet korektiv k pohodlnému a zjednodušujícímu vidění světa, v němž je existence čehokoli ospravedlnitelná okamžitým ekonomickým prospěchem. Právě humanitní vzdělání přece připravuje naši společnost na nepříliš dobře předvídatelný svět, jaký bude za deset nebo dvacet let a o němž nevíme o moc více, než že bude složitý a permanentně proměnlivý.
Na důležitost humanitních oborů nahlížím ze dvou perspektiv – akademika i děkana. Jako akademik chápu humanitní vědy jako nejlepší nástroj k poznávání nás samých jako komplexních lidských bytostí, které mají vlastní myšlenkový svět i sdílenou kulturní zkušenost a jsou schopné reflektovat prostředí, ve kterém žijí a které spoluvytvářejí; tím se lišíme od ostatních živých tvorů. Ať už studujeme naši minulost ve všech jejích politických, společenských nebo jazykových aspektech, nebo se zabýváme problémy současnými, vždy je to s vědomím nesamozřejmosti a mnohovrstevnatosti naší individuální i společenské existence. A z této skutečnosti současně plyne i důvod pro aktivní působení humanitně zaměřené fakulty ve veřejném prostoru, což naopak vnímám především z pozice děkana. Jsem si vědoma, že rozhodnutí vystupovat ze sféry našeho výzkumu a studia a vyjadřovat se ke společenským otázkám i pokoušet se přímo společenské dění ovlivňovat z pověstné slonovinové věže není rozhodnutím samozřejmým. Leckdo si stále klade otázku, jest by se historik, filolog nebo třeba archeolog neměl omezit na nejužší oblast své odborné expertízy.
Domnívám se, že nikoli. Zmíněná slonovinová věž je často chápána jako metafora, která navozuje dojem odtrženosti humanitních intelektuálů od problémů každodenního světa, ale to je stereotyp, který nepřipouští ještě druhý výklad: totiž jako vyjádření jedinečné schopnosti nahlédnout svět z vyšší perspektivy, nepokřivené lží a polopravdou okamžitých zájmů, stejně jako nechutí nahlédnout věci hlouběji a širších souvislostech, ať už tato nechuť pramení z intelektuální lenosti, zbabělosti nebo jednoduše z nepoučenosti.
Na tomto základě spojuji v 21. století s humanitními obory a jejich nositeli odpovědnost za to, že nebudou mlčet, ale naopak vyžaduje-li si to situace, budou aktivně vystupovat na obranu hodnot, na nichž jsou tyto obory postaveny. Právě humanitní obory mohou vést v naší době ke kritické (sebe)reflexi společnosti jako takové. Ve 20. století humanitní obory prokázaly, že mají schopnost promýšlet tragická selhání, vedoucí ke vzniku totalitních a pseudototalitních režimů, ke genocidám a dalším aberacím, a to včetně odvahy kriticky zhodnotit svůj vlastní podíl na těchto procesech a událostech. Víme nyní, že humanitní obory jsou samy zranitelné a nesmí připustit, aby byly kompromitovány a zneužity tou či onou politickou silou – z tohoto pohledu nabývá metafora slonovinové věže ještě další významný rozměr.
Jako děkanka jsem vždy prezentovala naši fakultu jako instituci prosazující otevřenou společnost, která je schopna kritické sebereflexe, nebojí se jinakosti a umí s ní pracovat tak, aby nepředstavovala hrozbu, ale naopak cestu k bohatšímu poznání a skutečnému pochopení okolního světa. Jsem přesvědčena o tom, že studenti a absolventi naší fakulty svou erudicí a kritickým myšlením, jež jim vtiskují jejich obory, podporují v naší společnosti občanský princip, postavený na svobodě jednotlivce a jeho sebevědomém a současně odpovědném vztahu k politickým strukturám. Právě humanitní obory vychovávají silné a zároveň empatické osobnosti, které mají schopnost rychle chápat, kriticky vyhodnocovat informace, argumentovat a nalézat tvořivá řešení. Rozdíl oproti některým jiným oborům, jež rovněž pěstují posledně zmíněné schopnosti, je právě v empatii, chcete-li v lidskosti, ke které by nás naše obory měly vést. V posledních letech si můžeme v naší zemi na vlastní kůži ověřit, že tento étos není jen přáním, ale že je skutečný a dokonce je svými oponenty vnímán jako nebezpečný. Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom svědky frontálního útoku politických pseudoelit i otevřeně protidemokratických proudů právě proti humanitním oborům, jež jsou často jejich terčem přímo pod hlavičkou naší fakulty. Chápu tuto skutečnost nejen jako empirický důkaz naší síly, ale také jako odpovědnost, abychom našim ideálům zůstali věrni.
Michal Pullmann: Ačkoliv se současný svět rád reprezentuje prostřednictvím „nastavování mechanismů“ a „zefektivňování“ systému, leží odpovědi na klíčové otázky dneška právě ve vědění, které pěstují humanitní obory. Namísto bezprostřední užitečnosti a „rozvoje lidského kapitálu“ posilují občanskou odvahu, rozvíjejí kulturu, znalosti o světě i schopnost smířit různé názory a životní styly. Obtížně se sice jejich výsledky měří, umožňují však náš svět pojmenovat a kriticky ho promýšlet.
Do svého programu jsem záměrně včlenil krátkou historickou úvahu o vývoji humanitního vzdělání od 18. století dodnes. Jednak současnému stavu lépe porozumíme, budeme-li mít před očima jeho genezi, jednak se na tomto pozadí lépe ukáže, že humboldtovský ideál jednoty výzkumu a výuky, k němuž se hlásíme, není něčím samozřejmým. O prosazení představy, že vysoké školství má nejen profesní rozměr, ale že je součástí kultivace vzdělané společnosti, se musíme sami zasazovat.
Mirjam Friedová: Moje předchozí odpověď do jisté míry předurčuje i odpověď na tuto otázku. Pro který stát je užitečné humanitní obory financovat? Jinými slovy, je-li naší nevyslovenou premisou jakožto evropských humanitních intelektuálů demokracie, tolerance, svoboda a koncept lidských práv, pak jsou naše obory užitečné pro stát přesně v té míře, do jaké se chce tento stát zasazovat o zmíněné hodnoty a – pokud odráží svým směřováním vůli svých občanů - snaží se být těmto občanům užitečný a prospěšný. Pokud naše veřejnost ve své většině v posledních desetiletích nepochopila, že tento stát o řečené hodnoty dbá jen pro forma a často se přímo snaží o faktickou demontáž struktur, jež tyto hodnoty mají naplňovat a chránit, patrně ji sotva přesvědčí jakákoli deklarace o užitečnosti disciplín, jejichž proponenti patří k těm, kdo tyto procesy nejhlasitěji kritizují. Společenská angažovanost a vliv našich absolventů a akademiků (a jak jsem zmínila výše, i odpor, který tato angažovanost vzbuzuje) mne přesvědčuje, že to, co je z funkce fakulty nutné dělat – vštěpovat ony ideály bez ohledu na obor – děláme dobře. Změna nebude plodem jednotlivých halasných deklarací, ale trpělivé práce na změně společenského klimatu. Mým úkolem je zajistit, aby FF UK vstupovala do společenského dění pozitivním příkladem.
K naplnění těchto cílů jsem během svého stávajícího mandátu prováděla celou řadu kroků, v nichž bych ráda pokračovala. Je však třeba zdůraznit, že jakékoli úsilí fakulty jakožto instituce nebo osoby děkana nemůže být v této věci úspěšné bez aktivního zapojení jednotlivých členů naší akademické obce. I když sama v médiích za fakultu často vystupuji (viz rozhovory pro Lidové noviny, Respekt, Reflex, Český rozhlas), mnohé z aktivit, které si zde dovolím vyjmenovat, jsou dílem velkého množství jednotlivých členů akademické obce a jako děkanka si mohu přisuzovat nanejvýše zásluhy podpůrné a za oddělení děkanátu organizační. Ráda bych zdůraznila, že si vážím toho, že naše aktivity patřící do tzv. třetí role nejsou samoúčelné. Ačkoli jsem vždy dbala o publicitu těchto aktivit, jsem hrdá na to, že svým obsahem nikdy nebyly formální a účelové a byly v souladu s hodnotami fakulty. Patří sem:
1. Snaha o co největší přítomnost fakulty v médiích. Zde považuji za klíčové vytvoření funkce tiskové mluvčí, která nejen s médii sama komunikuje, ale poskytuje podporu členům akademické obce při jejich vlastní interakci s médii. Nesmírně důležitá je i role tiskové mluvčí při analýze našeho obrazu v médiích, stejně jako tvorba strategií, jak se chránit před negativními aspekty mediálního prostoru a jejich nebezpečím. Jednotlivým akademikům, ale i studentům patří zásluha na tom, že mnohem častěji než dříve jsou to právě naši odborníci, koho média pro expertní stanoviska k nejrůznějším otázkám oslovují.
2. Popularizační akce a vzdělávací aktivity pro veřejnost. I zde samozřejmě děkanovi a jeho spolupracovníkům patří role podpůrná, organizační a především koncepční. Chtěla bych pokračovat v těch formátech, jež se osvědčily (viz níže) a pokud možno posílit podporu zejména těch projektů, jež úspěšně kombinují viditelnost ve veřejném prostoru s prosazováním hodnot, za něž se fakulta, jak jsem vysvětlila výše, staví (např. Encyklopedie migrace), a v co největší šíři prezentují i zapojení studentů do těchto aktivit.
3. Festivaly. Fakultu vnímám a snažím se prezentovat jako jednu z klíčových kulturních a vzdělávacích institucí města. Akce jako Open Square, stejně jako množství aktivit v Kampusu Hybernská, odehrávající se buď přímo v plenéru nebo v komunikaci s městským prostorem a organizované společně s dalšími institucemi (Magistrát hl. M. Prahy, Česká filharmonie, UMPRUM, AVU, Národní galerie, Institut plánování a rozvoje, Národní muzeum, ÚSTR, EUNIC, ambasády, Akademie věd ČR, Městská knihovna, různé občanské iniciativy jako Zažít město jinak, a řada dalších, vedle ještě aktivit v rámci spolupráce s RUK nebo dalšími fakultami, např. s MFF Festival fantasie) mají nejen za cíl prezentovat fakultu navenek, ale také fakticky obydlet prostor našeho města a přesvědčit jeho politickou reprezentaci, že centrálně umístěná humanitní fakulta se svými osmi tisíci studenty má potenciál kultivovat historické centrum, jež by nemělo zůstat jen umělým disneylandem.
Michal Pullmann: Zaprvé, snažil bych se oponovat takovému pojetí, že (humanitní) vzdělání je primárně investicí. Naopak bych zdůrazňoval (na různých úrovních abstrakce a na různých příkladech), že v současné komplexní společnosti mohou lidé dosáhnout kvalitního života jen tehdy, když překročí čistě profesní přístup a otevřou se ideálu vzdělané společnosti. Občanská odvaha jakož i schopnost vést kultivované diskuse předpokládají širší rámec vzdělání a zahrnují vědění, které se nevyčerpává jen rozvojem úzké specializace či praktické dovednosti. Za druhé bych zdůrazňoval, že svobodná společnost má umět nejen vyrábět, ale i vysvětlovat, chápat smysl, znát své dějiny atd. Schopnost pojmenovat tyto skutečnosti (a vést kultivovanou debatu o různých pojetích) rozvíjejí právě naše obory. Za třetí mají naše obory často přímou souvislost s palčivými otázkami dneška, ať jimi jsou prohlubující se sociální rozpory, nový nacionalismus, terorismus atd. Za čtvrté bych určitě zdůrazňoval, že ani přírodní a technické vědy nebyly a nejsou jen utilitární a praktické: ostatně kvantová fyzika byla také dlouho čistě teoretickou, „neužitečnou“ intelektuální hrou, až později se ukázal její praktický potenciál (včetně ničivého). A konečně, za páté, bych se ve svém přístupu nevyhýbal ani reakcím na některá útočná stanoviska: skutečnost, že různé skupiny lidí formulují svou nespokojenost prostřednictvím útoků na (elitní, “neužitečnou”) vědu, bychom měli analyzovat s ohledem na kořeny této nespokojenosti (které mohou být příbuzné tomu, co pálí i nás). Účelem by přitom ale nemělo být pouze zdůvodněné konstatování, že se tito lidé mýlí, ale pedagogické působení a rozšiřování obzorů.
Mirjam Friedová: Pomineme-li fakt, že fakulta se vždy aktivně zapojuje do připomínkování všech legislativních úprav, k nimž je vyzvána, je role děkana v těchto záležitostech poměrně omezená. Podílí se na tom jednak fakt, že pro ministerstvo budou vždy primárním partnerem do jednání spíše rektoři než děkani, a jednak neustálá personální fluktuace v nejvyšších patrech MŠMT, která se už několikrát ukázala jako značně limitující faktor jakýchkoli jednání a zároveň faktor, jenž lze jen obtížně ovlivnit. Navzdory tomu se podařilo aktivním politickým jednáním lecčeho dosáhnout. Konkrétním příkladem aktivity směrem ke státní správě je velmi aktivní účast naší fakulty na přípravě nové koncepce učitelství (viz níže). A je samozřejmé, že právě v oblastech týkající se činností fakulty a vysokého školství, musí FF UK vystupovat vůči státní správě aktivně. Pokud se nepokusíme prosadit, prosadí se jiní.
Metodiky, certifikované metodiky a podklady pro legislativu jsou častým typem grantových výstupů a právě od sociálně-vědných a humanitních institucí vysokého školství a výzkumu se takové výstupy očekávají. Samozřejmě budu tento typ projektů podporovat.
Stejně důležitá je i naše aktivní zapojení do přípravy metodik a podzákonných předpisů univerzitních. Zde se například komplikovaná oborová struktura naší fakulty ukázala jako výhoda, umožňující nám napomoci k co nejefektivnější implementaci vnitřních akreditací a nastavení jejich vnitřních parametrů. Aktivní je třeba zůstat i v práci různých stavovských struktur, viz následující odpověď.
Michal Pullmann: Jednání s představiteli státu a státní správy by nemělo mít monologickou povahu. Obecnější otázky významu našich oborů by měly jít ruku v ruce se schopností vyjednávat a dosahovat kompromisy. Jedním z aktuálních příkladů je Metodika2017+, kde by Filozofická fakulta neměla jen čekat (na stanovisko jiných instancí), nýbrž jednat, ptát se na hranice možného, vstupovat do výkladu jednotlivostí atd.
Obecně tedy jde o to, aby práce s veřejností šla ruku v ruce s diplomacií. Jednání by neměla být monologem různých stran, ale hledáním důvěry a kompromisu.
Mirjam Friedová: Ačkoli má Asociace děkanů filozofických fakult v rámci celého systému vysokého školství jen omezené vyjednávací možnosti, je užitečná především jako platforma pro koordinaci a domluvu děkanů filozofických fakult. Příkladem prosazování společných zájmů může být vyjednávání nové koncepce učitelství, která reflektuje potřeby kvalitní didaktické přípravy typické pro nepedagogické fakulty (tj. úroveň SŠ). Koncepce vytvořená v roce 2015 na FF UK byla představena asociaci děkanů a s její podporou prosazena na úrovni MŠMT, podobně v říjnu roku 2017 se podařilo (kompromisní) variantu, akutně ohroženou ze strany Národného akreditačního úřadu, uhájit mimo jiné i na základě konsensu ostatních děkanů FF a díky jejich společnému vyjednávání. Základní materiál k jednání však poskytla FF UK, která také dojednávala součinnost s vedením MFF, jakožto zástupce přírodovědných učitelských oborů.
Michal Pullmann: Asociace je velmi významným grémiem, umožňujícím jednak společně formulovat to, co humanitní a společenskovědní obory v celé zemi pálí, jednak vystupovat v otázkách společného zájmu. Je velká škoda, že z tohoto fóra současné vedení de facto vystoupilo - že nevyužívalo tento prostor ani pro diplomacii na poli humanitních a společenskovědních oborů, ani pro veřejné vystupování ohledně jejich postavení ve společnosti. Tuto šanci je dobré opět vzít vážně a obnovit jednání Asociace, ideálně právě pod vedením Filozofické fakulty UK.
Z obecnějších témat by se na Asociaci měla otevřít zejména otázka postavení humanitního a společenskovědního vzdělání na univerzitách i ve společnosti (nejen s ohledem na financování). V návaznosti na to by bylo dobré otevřít způsoby uplatnění nové metodiky hodnocení vědy a její dopady na humanitní a společenské vědy. Konečně lze otevřít i některé dílčí otázky jako otázky akreditací a pojetí studia humanitních věd.
Mirjam Friedová: Portfolio potenciálních popularizačních akcí je i s již rozvíjejícím se fungováním Kampusu Hybernská velmi široké. Jak jsem zmínila v otázce 2, základem je často iniciativa jednotlivců z řad studentů a akademiků, případně absolventů, pro něž se snažíme zajišťovat podporu. Jindy může vedení fakulty vytvořit koncepci, její naplnění však znovu závisí na akademicích a studentech, kteří danou aktivitu považují za smysluplnou. Snahou vedení je takové jedince propojovat a využívat i tohoto prostoru k vzájemnému obohacení celé fakulty. Je také třeba brát v potaz potřebu metodického vedení a profesionálního zázemí, proto budou nadále probíhat školení pro zájemce např. právě v oblasti popularizace vědeckých výstupů a komunikace s médii, a to nejen akademiků, ale i doktorandů jakožto mladých tváří vědy.
Rozhodně bych tedy chtěla pokračovat v aktivitách, které s úspěchem probíhají (zejména Mezinárodní den archeologie, Den latiny, Týden diverzity, Noc filosofie, Dětská univerzita apod.). Zároveň je třeba brát v úvahu oblasti dosud méně využívané, a to jednak popularizační publikace, jednak elektronická média. K jejich rozvoji bude zapotřebí také ekonomické rozvahy a identifikace dílčích priorit.
Viz také mou odpověď k otázce třetí role na http://www.volbadekana.cz:
1. Popularizace vědy. Smyslem není jen informovat o vědě, ale vzbuzovat ve veřejnosti zájem o vědu a o vzdělávání, představovat vědu jako přirozenou součást života, předávat informace o tom, jak vznikají vědecké závěry, a zprostředkovávat vědeckou inspiraci.
2. Medializace výstupů. Ta předpokládá jak intenzivní práci s médii, tak práci s akade-miky ve vztahu k médiím pro účely účinné prezentace naší práce ve veřejném prostoru. Cílem je zajišťovat pravidelnou a soustavnou přítomnost vybraných témat v médiích různých druhů a přiměřeně různým cílovým skupinám.
3. Dlouhodobé programy pro práci s veřejností. Sem patří další rozvoj stávajících (Dětská univerzita, Program pro střední školy, CŽV) a zavádění nových programů (nové směry ve vzdělávání, návaznost na oborové didaktiky FF UK a její konkrétní aplikace).
4. Dialog a spolupráce s veřejnými institucemi. Cílem je propojovat aktéry napříč různými stupni vzdělávání (ZŠ, SŠ, VŠ), iniciovat a rozvíjet spolupráci veřejných institucí v centru města (muzeí, galerií, knihoven, AV ČR, hudebních těles, divadel atd.), vzájemně se doplňovat, a společně tak přenášet vzdělávání do veřejného prostoru. Jedním z nástrojů je také využití široké báze absolventů, zastoupených ve vedení a na různých pozicích v těchto institucích.
Michal Pullmann: Popularizace vědy je nezbytnou součástí naší činnosti. Nelze ji sice předepisovat všem akademikům, nicméně je dobré podpořit a ocenit ty, kteří do širší veřejnosti vstupují. Popularizace je součástí vnějších vztahů, jimž bych ve své činnosti připisoval velký význam. Vnitřní potenciály fakulty by přitom měly co nejvíce komunikovat s vnějším prostředím (tedy nejde podle mého jen o propagaci našich výsledků směrem ven, ale i citlivé přijímání podnětů zvnějšku a jejich zapracovávání do otázek, bádání a výuky, která se na FF UK pěstuje).
Zvláštní místo patří, jak jsem uvedl i ve svém programu, studentským aktivitám na tomto poli. Studentské spolky dokáží často mnohem lépe zorganizovat a propagovat popularizační akce než samo vedení fakulty.
Mirjam Friedová: Domnívám se, že je dobře, že se podařilo prostřednictvím zejména Týdne diverzity a Open Square navázat důležité dlouhodobé spolupráce s dalšími kulturními a společenskými institucemi, jež sídlí buď v bezprostřední blízkosti fakulty nebo jinde v prostoru města Prahy. Zároveň obě akce prověřily řadu různých formátů, což je zkušenost, ze které budeme dále těžit. Popularizace vědy a posilování společenské role v instituci natolik svébytné a kompli-kované, jako je FF UK, vyžaduje jak kreativitu, tak také zpětnou vazbu akademické obce i veřejnosti.
Koncepty, na nichž jsou tyto aktivity založeny, se osvědčily a budu je jen dále rozvíjet. Prostor pro vylepšování se ale najde vždycky, zejména v oblasti koordinace a propagace, jakož i pro vtahování širšího spektra aktérů, včetně mimofakultních a mimouniverzitních. Konkrétně pro festival Open Square se ukazuje jako vhodnější termín konání jarní období a pro každý ročník budeme hledat jednotné zastřešující téma za fakultu, podle příkladu prvního ročníku (Tolkien). Rovněž bude třeba více využívat synergii zúčastněných institucí.
Michal Pullmann: Na těchto akcích nejvíce cením ty činnosti, které vycházejí důsledně zevnitř, které rezonují ve veřejnosti a které pak třeba i bádání a výuku na tomto poli zpětně ovlivní (typicky například procházky technickou Prahou). Vedle akcí, které lákají podobně smýšlející (Týden diverzity) bych se snažil nacházet formát i pro takovou popularizaci, která zasáhne i “váhající” či dokonce “oponenty” humanitních věd (tedy ty, kteří pochybují o významu naší práce). Budovat mosty i k těm, kteří naši práci nepodporují a nepřejí si její zahrnutí do rámce vědy a vzdělávání, považuji za důležitý krok v prolamování nedůvěry vůči naší práci.
Obecně platí, že není radno podceňovat propagaci, že je dobré věnovat zvýšenou pozornost dramaturgické a produkční stránce popularizačních akcí a konečně spolupracovat s kulturními i jinými vědeckými institucemi.
Mirjam Friedová: Domnívám se, že vhodný model spočívá v kombinaci obojího. Fakulta by měla pořádat dvě až tři profilové akce ročně jako celek (což ovšem přirozeně předpokládá u některých formátů také prezentace jednotlivých oborů), tak podporovat aktivity studentů a akademiků. Nejde jen o finanční podporu studentských aktivit (na letošní rok je to zatím 834 000 z podnětu děkana), ale také o zajištění zázemí pro jejich běžný provoz, který je k přípravě takových akcí zapotřebí, a poskytnutí podpory např. s oslovením médií, potenciálních partnerů a sponzorů nebo podáním grantových žádostí.
Za zcela zásadní posun v tomto směru proto považuji otevření Kampusu Hybernská, kde nejen studentské spolky, ale také týmy akademiků mají postupně rostoucí možnosti prostorové. Oddělení vnějších vztahů a tisková mluvčí, stejně jako grantový referát, jsou nyní schopni poskytnout pro řadu projektů postupně se zlepšující podporu.
Cílem je vytvořit ze strany institucionální podpory a prostorového zázemí takové rámcové podmínky, v nichž se iniciativy fakultních spolků a dalších skupin budou moci realizovat s patřičnou volností, zatímco fakulta centrálně organizuje jen vybrané akce. Samotné financování prvního druhu bude zejména při rozvoji těchto aktivit nutně závislé na externím financování, k jehož získání by měla fakulta v rámci svých existujících kapacit napomáhat. Přímá podpora aktivit studentských spolků na fakultě samozřejmě existuje a neplánuji v tomto ohledu ze zavedeného úzu ustupovat. Konkrétní výše tohoto typu podpory bude nutně vždy záviset na momentální ekonomické situaci fakulty jako celku.
Michal Pullmann: Podpora by měla jít všemi dostupnými směry, tedy jak směrem k akcím, pořádaným fakultou přímo, tak podporou základních součástí a studentských spolků. Roli vnějších vztahů chápu nejen v rovině organizační, ale i koordinační a podpůrné.
Mirjam Friedová: Pro nastávající funkční období, ale i v dohledné budoucnosti považuji tuto otázku za čistě teoretickou a zavedení školného ani zápisného bych nepodpořila. Za hlavní důvody, proč tato věc nemůže být uvažována ani jako možnost, jsou tyto: 1) Nestabilní politické prostředí, jež by nebylo garancí sociálních limitů, 2) nemožnost zaručit, že příjmy z hypotetických poplatků zůstanou v rozpočtu fakulty a nedojde o ponížení jiných příjmů, 3) celosvětově nevyřešený problém studentských půjček a zadlužování. Soudím navíc, že za současného stavu finan-cování VŠ by jeho zavedení nepřineslo ten efekt, který si od tohoto kroku slibují jeho zastánci – tj. přivést víc financí do rozpočtů VŠ. Obávám se, že vedle všech sociálních a politických nákladů by takový krok znamenal pouze to, že se vysoké školy stanou výběrčím daní pro stát, což jistě není v zájmu nikoho z nás.
Michal Pullmann: Ke školnému (i zápisnému jakožto skryté formě školného) se stavím jednoznačně negativně. Vzdělání není zboží.
Mirjam Friedová: Otázka po ideji univerzity jen stěží může být zodpovězena na tomto prostoru a bez odkazů k literatuře primární i sekundární, jíž i na naší fakultě samotné vzniklo a vzniká velké množství. Pro mne jako kandidátku na funkci děkana je důležité přispívat k lepší komunikaci a spolu-práci mezi jednotlivými fakultami, protože – jak všichni víme –, zatím jednotlivé fakulty „spo-juje“ spíše vzájemná rivalita v období přípravy rozpočtu než pocit vzájemnosti a společné účasti na ideji univerzity, ať už je chápána jakkoli.
Svůj základní postoj k roli univerzity jsem formulovala ve Strategickém plánu, kde jsem se právě vzhledem ke zmíněné fragmentárnosti soustředila na roli humanitních věd, část 1.3.1 (bit.do/strategickyplan):
V kontrastu k zvyšujícímu se počtu vysokoškolských studentů a absolventů v populaci, stejně jako k zvyšujícímu se počtu vysokých škol, je role univerzit ve veřejném intelektuálním životě v ČR nepochybně oslabena. Zjevný vliv zde má dědictví bývalého komunistického režimu, který oblast vzdělání a vědy, speciálně pak věd humanitních, definoval výhradně ve vztahu k ekonomické základně.
Tento způsob smýšlení dnes pokračuje v rámci tendencí k artikulaci jakýchkoli výkonů v termínech užitku, inovativnosti a konkurenceschopnosti. (…) Humanitní vědy jsou v důsledku toho posuzovány a podporovány pouze v těch oblastech, které mají okamžitý aplikační a inovativní efekt, a zapomíná se tedy, že se projevují primárně v působení na společnost jako celek, a to nikoli jen v daném okamžiku, ale v delších časových úsecích a epochách. Právě skutečnost, že výsledkem humanitních věd není typicky externí produkt či inovace naplňující předem dané cíle, ale my sami, tj. společnost, v níž jsou tyto cíle určovány, je také příčinou toho, že je společnost snadno přehlíží, neboť jsou součástí tohoto pohledu samého. Jako takové mohou být doceněny jen společností, která je schopna všestranného sebezkoumání a sebereflexe. V té hrají univerzita a zvláště společenské vědy zásadní úlohu.
I v rámci univerzity je stále častěji podceňováno, že je to až univerzitní vzdělání, tj. vzdělání, které danou disciplínu a na ni navázanou profesi pěstuje a posuzuje očima dalších disciplín, tedy celku poznání, co formuje lidi s pochopením pro rozmanitost a složitost našeho světa, se schopností hledat v tom světě nové souvislosti a skrze ně ho dále utvářet a proměňovat.
Michal Pullmann: Moderní univerzita podle mého názoru stojí na třech pilířích: jednotě bádání a výuky, svobodě ve výuce a akademické samosprávě. Jednota bádání a výuky znamená, že pedagogická praxe nepředává jen souhrn vědomostí, ale podporuje kritické myšlení a buduje nejvyšší kompetence v daném oboru (a vice versa, že bádání nepřináší jen souhrn poznatků, ale vstupuje do kritické rozpravy v konkurenci s jinými výklady). Svoboda ve výuce znamená, že profesor volí probíranou látku a studenti si volí své kursy. Akademická samospráva zase vyjadřuje to, že zřizovatel (stát) nemá stanovovat ani témata a cíle, ani složení profesorského sboru, o těchto věcech si má akademická obec rozhodovat sama. Smyslem Univerzity je jednak rozvíjet vědění na nejvyšší úrovni odbornosti, jednak přispět k rozvoji všestranně vzdělaných osobností, které na sobě pracují, hledají nové poznatky i způsoby jejich výkladu. A tutéž práci dělat i pro širokou veřejnost, zejména právě v tom, aby tato nemusela sahat k jednoduše pochopitelným, leč nesprávným řešením.
Mirjam Friedová: Historický význam naší fakulty pro univerzitu není třeba na tomto místě ani vysvětlovat, ani obhajovat. Jaké by však mělo být naše místo v rámci univerzity současné? Jsme součástí univerzity, jež usiluje o to být výukově i vědecky nejlepší univerzitou v České republice a úspěšně se zařadit mezi kvalitní univerzity v evropském i světovém měřítku. Naše pozice je, myslím, určena existujícím kontextem, tedy skutečností, že nejsme jedinou fakultou s humanitními a sociálně vědnými obory v rámci UK. Musíme tedy usilovat o to, abychom na pedagogické i vědecké rovině byli nejdůležitější fakultou v obou zmíněných oblastech, abychom co nejlépe obstáli v konkurenci s dalšími humanitními a sociálněvědnými pracovišti v ČR a abychom i v mezinárodním měřítku stáli na špici univerzity.
Současně bychom si měli v rámci univerzity udržet pozici hlavního aktéra tzv. třetí role, což je zcela v souladu s mým pojetím postavení a významu humanitních a sociálních věd, jak jsem je vysvětlila výše.
Domnívám se, že bychom měli usilovat o to, abychom se stali svým akademickým profilem hrdými partnery přírodovědných či lékařských fakult, a získat tak možnost výrazněji se podílet na směřování univerzity.
Michal Pullmann: Filozofická fakulta plní v univerzitním provozu více rolí. Poskytuje specializované vědění ve svých oborech, zároveň však otevírá cestu k občanskému principu (a hledání “obecného dobrého”). Chápu jako úkol, aby nás ostatní fakulty vnímaly jako sílu, která do problémů dokáže vnést širší kontext a historickou i filosofickou reflexi.
Mirjam Friedová: Jak jsem zmínila v předchozí odpovědi, existence dalších humanitních fakult na univerzitě by pro nás měla být výzvou k tomu, abychom se s nimi poměřovali, chápu však tento vztah jako usilování o vlastní zdokonalení a nikoli jako konkurenční boj. Pokud spolu jednotlivé fakulty dokáží více spolupracovat, pak čím silnější budou, tím silnější bude i univerzita jako celek. Přirovnala bych to k vzájemnému vztahu kateder na fakultě: každá katedra se snad někdy poměřuje s katedrami ostatními, fakultu jako celek ale tvoří všechny katedry společně, takže úspěchy i neúspěchy jednotlivých kateder jsou úspěchy nebo neúspěchy celé fakulty.
Ve vztahu k ostatním fakultám chci proto podporovat posílení spolupráce všude tam, kde je oboustranně výhodné, tedy například propojování ve výuce a vědě. Zde může být vedení fakulty často pouze mediátorem, zajišťujícím podporu. To platí například o využití potenciálu multi- a interdisciplinarity, stejně jako týmovosti v projektové činnost.
Zdůraznit je třeba také skutečnost, že ostatní humanitní fakulty jsou našimi přirozenými partnery k prosazování zájmů humanitních a sociálněvědních oborů v rámci univerzity.
Michal Pullmann: Spolupráce s partnerskými fakultami na UK je nejen otázkou praktickou (zejména na polích, kde tyto rozvíjejí svébytnou perspektivu svých odborných kvalit), ale i principiální (rozvíjejí podobný typ vědění). V návaznosti na svou dosavadní poměrně bohatou spolupráci s partnerskými fakultami UK na úrovni svého oboru bych se snažil tuto spolupráci rozvíjet všude, kde je to možné. Princip konkurenční může převažovat v otázkách odborných. Prakticky i v obecném založení bychom však měli “tahat za jeden provaz”.
Mirjam Friedová: K tomuto bodu jsem předložila na letošní říjnové zasedání AS FF UK materiál, který otázku přehledně sumarizuje, dovolím si zde proto ocitovat relevantní části: Ačkoli bylo už vícekrát zmíněno, že současný způsob hodnocení vědy poškozuje obory, které se tradičně pěstují na FF UK, primární zdroj nerovnosti v rozdělování prostředků na UK vidíme především v mecha-nismu výpočtu příspěvku za vzdělávání. Ten je stále do značné míry ovlivňován koeficienty ekonomické náročnosti (KEN), které byly nastaveny v devadesátých letech a které už delší dobu neodpovídají skutečným nákladům spojeným s výukou jednotlivých oborů (nejen na FF UK). Je zjevné, že jakákoli revize spletitých pravidel rozdělování financí na UK, která se konstituovala dlouhá léta v tvrdých vyjednáváních mezi fakultami, nemůže být provedena z roku na rok. Zároveň je také zřejmé, že rozdělování financí uvnitř UK naši fakultu dlouhodobě poškozuje.
Naproti tomu lze oprávněně kritizovat celý systém za značnou neprůhlednost, která přeje nesystémovým řešením. Východiskem z této situace je jedině otevření debaty na celé téma a vytvoření nového transparentního mechanismu, který bude vznikat na základě doložitelných dat z jednotlivých fakult a za jejich participace. Přehledný systém rozdělování financí nejen že motivuje fakulty k žádoucímu chování, ale vytváří i prostředí důvěry a spoluzodpovědnosti. Do takového jednání by měla FF UK vstoupit jako sebevědomá, stabilně rostoucí a efektivní pedagogicko-vědecká instituce. Ve srovnání se zbytkem UK se může pochlubit nadprůměrným vědeckým výkonem a pedagogickou efektivitou srovnatelnou s podobné zaměřenými fakultami. Konstantní nárůst v příjmech z grantové činnosti navíc naznačuje, že FF UK se snaží vydělat si na svoje potřeby vlastní aktivitou.
Michal Pullmann: Ano. Zlepšení materiální situace je jedním z mých klíčových cílů. Prosazoval bych ho dvěma strategiemi - jednak veřejnou argumentací, jednak diplomaticky. První směr vysvětluji výše. Diplomacie pak zahrnuje včasná jednání o dílčích principech přerozdělování (nikoli čekání na rozhodnutí vyšších instancí) i schopnost propojit zájmy jednajících stran i na jiných polích. Filozofická fakulta by se měla opět stát plnohodnotným a důvěryhodným partnerem jednání, a to nejen v rektorátním prostředí.
Mirjam Friedová: Domnívám se, že jde primárně o rozhodnutí konkrétních oborů – ty musí posoudit, zda je po kombinovaném studiu jejich oboru poptávka a zda je lze rozumným způsobem, tedy efek-tivně a bez výrazného dopadu na kvalitu, realizovat. Obecně je myslím kombinované studium vhodnější pro profesně zaměřené obory a v jejich kontextu si tedy zaslouží fakultní podporu, na druhou stranu nevidím důvod podporovat kombinované studium v případě ostatních oborů výrazněji než dosud.
Michal Pullmann: Ke kombinované formě pregraduálního studia bych přistupoval velmi obezřetně, neboť může oslabovat výše zmíněné ideály univerzity. Zejména princip jednoty vědy a výuky vyžaduje účast studujících na seminářích i jejich systematickou přípravu z hodiny na hodinu (včetně schopnosti obhájit své stanovisko v diskusi). Víkendové kursy ani individuální konzultace toto nejsou schopny plnohodnotně nahradit.
Mirjam Friedová: Prezenční a kombinovaná forma studia by se měly lišit především mírou zapojení studenta do akademického života na katedře, resp. na fakultě. Nelze připustit, aby absolventi jedné formy dostávali kvalitativně jiné (horší) vzdělání než absolventi formy druhé, když kvalifikace, kterou obdrží, má stejnou hodnotu. Rozdíl je tedy především v časovém rozložení studijních povinností a je primární zodpovědností garantů oborů (resp. nově garantů programů), aby dokázali obě formy nastavit podle potřeb uchazečů a při udržení všech standardů. Prezenční studium se má odlišovat především větším kontaktem studenta se školitelem (i proto už od roku 2015 platí omezení počtu studentů na jednoho školitele), jeho zapojením do bada-telských týmů a grantových příležitostí. Kombinované studium je naopak velmi cenné pro ty uchazeče, kteří z různých důvodů chtějí zvyšovat svoji kvalifikaci při zaměstnání, a z toho důvodu je třeba ho zachovat.
Michal Pullmann: I když je v doktorských studijních programech distanční forma běžná, je pro jejich rozvoj nejdůležitější forma denní, a to z podobných důvodů, které uvádím o odstavec výše. Zároveň vnímám odlišnost doktorského studia od pregraduálních forem v tom, že je studiem spíše formálně; ve skutečnosti jsou doktorandi badatelky a badatelé (“researchers”), nikoliv studenty v přísném slova smyslu.
Mirjam Friedová: Nabídku oborů vyučovaných v angličtině, resp. v dalších cizích jazycích je třeba zvýšit primárně s ohledem na kvalitu výuky, výzkumu a obecně lepšího zapojení fakulty do mezinárodní univerzitní sítě.
Pokud jde o vyvážení poplatku za studium a uchazečského potenciálu, bude odpověď různá podle druhu (stupně) studia.
Obory vyučované v cizích jazycích by měly být prioritou v doktorském stupni, kde je skutečně v zájmu fakulty přilákat ze zahraničí nadějné doktorandy. Cílem fakulty není na cizojazyčných doktorských oborech vydělávat, specifickým problémem ale je povinnost vyplácet těmto studentům stipendium. Poplatky tedy mohou zajistit alespoň to, že na postgraduální studen-ty v cizím jazyce nebude fakulta doplácet. V tomto směru jsem opakovaně jednala s vedením univerzity ve snaze nalézt nejlepší řešení jak pro studenty, tak pro fakultu.
V magisterském a bakalářském stupni lze oproti tomu uvažovat o konstituování šířeji pojatých programů, jejichž důležitým, byť rozhodně nikoliv jediným, aspektem bude i výdělečnost (připomínám, že fakulta již provozuje komerční program pro americké studenty ECES). Atraktivita těchto oborů může spočívat navenek právě v jejich šíři, dovnitř fakulty pak může představovat příležitost (především pro akademiky z oborů s menším počtem studentů a nižší pedagogickou zátěží) jak získat zkušenost s výukou kulturně odlišných studentů v cizím jazyce a zároveň jak si zvýšit příjmy za pedagogickou činnost. Účast akademiků na těchto programech musí být samozřejmě dobrovolná. Výše poplatku v tomto typu programu pak závisí především na zájmu studentů (analýza nabídky univerzit ve středoevropském prostoru ukazuje, že konkurence je značná, např. mnichovská LMU nabízí celou řadu anglojazyčných oborů cizincům zdarma) a bude se vyvíjet podle postupně získávaných zkušeností.
Michal Pullmann: Zahraniční studenti mají pro Filozofickou fakultu nejen význam finanční. V návaznosti na svou dosavadní účast v jednom ze zmíněných cizojazyčných magisterských programů bych jednak podporoval vznik podobných dalších (Erasmus Mundus), jednak inicioval vznik nového studijního programu v angličtině. Okruh zemí, z nichž by se mohli samoplátci rekrutovat, se takto předem určuje nesnadno: vyjdu-li z dosavadních zkušeností (o zmíněný program Erasmus Mundus zájem studenti ze Západu i Východu), mohu snad jen doufat, že v případě nového studia v angličtině nebude převažovat zájem studentů z jedné země či několika málo zemí.
Mirjam Friedová: V Dlouhodobém záměru FF UK 2016-2020 je jako jeden z nástrojů internacionalizace studia uvedeno také zavedení anglickojazyčného bakalářského programu „Liberal Arts“. Takový program bude určen primárně pro zahraniční studenty, ale nic nebrání tomu, aby byl dostupný i našim domácím studentům jako něco navíc. Zároveň se nijak nestavím proti ideji získání hodnosti bakaláře v „oblasti vzdělávání“, jak navrhuje dotaz – vnímám to jako atraktivní doplněk k úžeji vymezenému bakalářskému studiu, které pro naši fakultu stále považuji za primární. V této souvislosti bude možné přirozeně navázat na právě vznikající koncepci společného základu a sdílené výuky, jako její další fáze. Tzn. nejprve si ověříme, jak takto šířeji pojatá výuka funguje a jak je prospěšná, a pak se můžeme pustit do sestavování obecnějších bakalářských programů v oborových oblastech, jak jsme si je definovali i v rámci projektu OP VVV. Takový postup zaručí, že postupné kroky v přípravě i zavádění do praxe budou dobře sledovatelné a vyhodnotitelné.
Rozhodně však „obecného bakaláře“ napovažuji za jedinou možnou udržitelnou alternativu do budoucna (viz poslední část dotazu).
Michal Pullmann: K obecněji pojatému bakalářskému studiu akreditovanému v českém jazyce jsem z různých důvodů skeptický. Předně, takto pojaté studium oslabuje vazbu bádání a výuky zmíněnou výše. Za druhé, s obecněji pojatým studiem nemají partnerské vysoké školy dobré zkušenosti - dlouhodobě se i na fakultách, které tento směr vyzkoušely, prosazují obory a specializace.
Výjimkou pro naši fakultu může být studium cizojazyčné, které by mohlo propojovat různé obory (a nabízet vědění na pomezí dvou nebo tří prestižních oborů).
V neposlední řadě je v těchto souvislostech třeba zdůraznit kořeny naší fakulty, jejíž jedinečnost je dána právě letitým rozvíjením jednotlivých oborů na vysoké a mezinárodně srovnatelné úrovni. Univerzita Karlova i Filozofická fakulta se opírají o pilíře, formované po staletí. Ty ji činí v lecčem pomalejší, než jsou její mladší protějšky, ovšem také pevnější, pokud jde o společenské renomé a odbornou způsobilost jejích zaměstnanců a absolventů. Nemůže a ani by neměla konkurovat fakultám vznikajícím v posledních desetiletích na „zelené louce“ a pružnějších v nejednom ohledu, nesrovnatelných ovšem z hlediska výše zmíněného renomé a závazků, které si nárokuje budoucnost pražského vysokého učení.
Mirjam Friedová: Na toto téma se vedla v tomto funkčním období široká diskuse (mj. na AS FF UK) a její výsledky potvrdily, že převažuje názor, který nechápe tělesnou výchovu jako obligatorní součást studijního kurikula oborů vyučovaných na naší fakultě. Zcela souhlasím s tím, že je třeba podporovat možnosti sportovního vyžití studentů (sportování zdarma, ocenění kredity atp.), není však vhodné tento typ aktivit na studentech vynucovat. Jistým potvrzením toho, že tento trend je vnímán pozitivně, je pro mě i vyjádření vedení Katedry tělesné výchovy, podle kterého je v režimu dobrovolnosti na letošní akademický rok dokonce více přihlá-šených studentů, než bylo v roce minulém.
Michal Pullmann: Tělesná výchova podle mého názoru patří spíše do volitelné části studijních povinností, nikoliv k povinným kursům. Zároveň bych ale tuto volbu chtěl dostatečně kreditově ohodnotit tak, aby nebyla motivace k pohybu pro naše studenty zcela nulová.
Mirjam Friedová: Je zjevné, že koordinace těchto specifických aktivit by na univerzitě, která disponuje jednou z fakult na sport přímo zaměřenou, měla svoje nezanedbatelná pozitiva. Problém tohoto řešení ale vidím mj. v neexistenci celouniverzitní dohody o financování studentů v rámci mezifakultní výuky.
Zároveň bych ráda zdůraznila, že nabídku sportovního vyžití, kterou zajišťuje Katedra tělesné výchovy, považuji za velmi kvalitní (o čemž svědčí to, že je využívána i jinými fakultami a komerčně i jinými vysokými školami). Dokud tedy nebude v rámci univerzity předloženo nějaké komplexní řešení, nevidím důvod, proč stávající systém zásadně měnit.
Michal Pullmann: Podle mého názoru je vhodné zachovat současný stav, tedy nabídku kursů Katedrou tělesné výchovy v rámci FF.
Mirjam Friedová: Ve společném základu je nyní nově jeden světový jazyk na úrovni B2 a jeden cizí jazyk zvlád-nutý na úrovni akademického čtení, což odpovídá schopnosti číst v daném jazyce odborné texty a rozumět jim. Tento objem pokládám pro bakalářský stupeň a všechny obory na FF UK za vyhovující. Na navazujícím magisterském stupni pak lze očekávat zvládnutí dalšího cizího jazyka na úrovni B2 (buď toho, v němž student absolvoval akademické čtení, nebo jiného z širší jazykové nabídky). Tento objem chápu jako minimum, které student FF UK při studiu často potřebuje a zároveň které má FF UK garantovat u svých absolventů. Hodlám však podporovat i další cesty, jak studovat jazyky na FF UK, nikoliv primárně pro předepsané studijní povinnosti, ale ze zájmu a s ohledem na možné uplatnění v praxi. Například chystám novou podporu výuky kurzů různých jazyků pro neoborové studenty nejen na FF UK, navázanou na aktivity probíhající v Kampusu Hybernská; v jejím rámci se mimo jiné bude sdílet dobrá praxe některých vynikajících kurzů tohoto typu, které na naší fakultě probíhají. K lepšímu zhodnocení získaných dovedností by také měla přispět mezinárodně uznávaná certifikace, o kterou bude Jazykové centrum usilovat díky podpoře z grantu týkajícího se sdílené výuky a společného základu financovaného OP VVV.
Michal Pullmann: Současný stav dostačuje pro úspěšné studium na FF UK. Strukturu ani rozsah práce Jazykového centra bych proto programově neměnil. Rád bych ale podpořil i oborové katedry, pokud by byly ochotné se zapojit do celofakultní výuky jazyků.
Mirjam Friedová: Rozhodně nemám v úmyslu tuto formu výuky prosazovat za každou cenu a všude. E-learning považuji za užitečný doplňkový prostředek zvláště pro kurzy s větším počtem studentů, kde jde o výrazné zefektivnění výuky. Vždy by ale mělo jít o tzv. blended learning, tzn. část kurzu realizovaná e-learningově a část frotální výukou, v přímém kontaktu s pedagogem. E-learn-ingová část kurzu navíc nabízí hodnocení části studentské práce pomocí tzv. peer assess-ment, což se podle zkušeností na jiných univerzitách (Evropa, USA, ale také Brno) ukazuje jako velmi efektivní (student musí to, co se naučil, prakticky použít k hodocení prací kolegů). Frontální zejména seminární výuka by vždy vždy měla tvořit převážnou část výuky na FF UK. Jako převažující prostředek výuky je e-learning v prezenční formě studia efektivní pouze ve zcela specifických případech typu správné použití citačních norem ve vědecké praxi apod. K rozvoji e-learningu tam, kde je to vhodné, plánuji zavést technickou a metodickou podporu e-learningu a e-learningových platforem (včetně příkladů dobré praxe).
Michal Pullmann: Frontální výuku lze nahrazovat e-learningem, avšak pouze ve prospěch seminární výuky, v níž se propojuje věda a výuka.
Mirjam Friedová: Na fakultě je prakticky nemožné rozdělovat ho opravdu spravedlivě, protože jsme oborově heterogenní a mezi obory jsou příliš velké rozdíly – i v tom, jak jednotlivé katedry či ústavy studenty hodnotí; je to nesouměřitelné. Jde tedy spíše o to dostát liteře předpisů a rozdělit takto prostředky, které rozdělit musíme. Spíše bychom se ale měli soustředit na odměňování konkrétních aktivit v rámci i nad rámec studijních povinností, např. publikační činnost, studij-ních/konferenčních cest, projektů atp.
Michal Pullmann: Jak jsem zmínil výše, prospěchová stipendia považuji za spíše zbytečná. Položil bych větší důraz na projektová stipendia, vyplácená ideálně nikoliv zpětně, nýbrž běžným způsobem (jako v projektové podpoře vědy).
Mirjam Friedová: Excelence je termín používaný nejen ve vládních politikách vědy, výzkumu a inovací, ale také přímo v našem univerzitním prostředí. Tento termín není obvykle nijak definován, nicméně koresponduje s nejvyšší úrovní v oblasti výzkumu, která se v současné době měří celou řadou indikátorů, různými stupnicemi a žebříčky.
Obecně bychom mohli rozlišit tři úrovně chápání excelence ve vědě. První úroveň spadá do oblasti uznání špičkovou světovou vědeckou komunitou, uznání na mezinárodní, národní či lokální úrovni. V této oblasti leží i přiznaná míra přínosu poznání či významnost bádání.
Druhá oblast je kvantitativní a měřena různými indikátory, jako jsou např. citační indexy v databázi Web of Science atp. V této oblasti nacházíme ve vztahu k sociálním a humanitním vědám celou řadu problémů. Mezi ty hlavní patří:
1. omezené portfolio společenskovědních a humanitních časopisů v databázích, jako je Web of Science,
2. humanitní vědy kladou důraz na odlišné typy publikací (typicky monografie) než na ty, které se zohledňují v těchto databázích,
3. společenké a humanitní vědy se často orientují na výzkum specificky národních kulturních fenoménů,
4. citace v humanitních oborech jsou typicky otázkou několikaletého odstupu a pomalé akumulace po dlouhou dobu, nikoli okamžitým a krátkodobě měřitelným ohlasem.
Třetí úroveň je dána dokumenty, jako je např. RIS3 (Národní výzkumná a inovační strategie České republiky Research and Innovation Strategy for Smart Specialisation), která usiluje o financování vědy dle prioritně vytyčených oblastí, tzv. domén inteligentní specializace, do nichž lze bohužel sociální a humanitní vědy jen obtížně vměstnat, ačkoli právě zde nacházíme hlavní zdroje financovaní. Na této úrovni se jako indikátory používají především dopady na ekonomiku a inovace. V této oblasti jsem se jako zástupce nejvýkonnější humanitní a spole-čenskovědní instituce velmi angažovala, abych vytvořila našim oborům důstojné prostředí ve finančním systému. Nicméně s ohledem na to, že první verze RIS3 byly schvalovány již v roce 2013 (a již v roce 2014 se RIS3 stala jedním z hlavních nástrojů Národní politiky výzkumu vývoje a inovací), možností k ovlivnění výsledku už mnoho nebylo.
Osobně se tudíž domnívám, že je nutné vycházet z určité symbiózy uvedených pohledů. Kritéria excelence, která si před sebe stavíme sami jako vědci, nelze absolutizovat z prag-matických důvodů (peníze podle nich většinou rozdělovány nejsou). Naopak kvantitativní či RIS3 kritéria jsou sice spojena se způsobem financování vědy, pokud bychom jim ovšem podřídili i naše vnitřní kritéria kvality, odchýlili bychom se od standardů běžných ve spole-čenských a humanitních vědách ve světě.
V tomto smyslu jsem usilovala především o vytvoření prostředí, které umožní
1. najít pro FF UK potřebné finanční zdroje a využít příležitostí, které stávající účelová podpora vědy nabízí (Horizon 2020, OP VVV, TA ČR, NAKI atp.),
2. podporovat obecně uznávané špičkové badatele naší instituce,
3. opřít se o nastupující generaci juniorních výzkumníků (systém Výzkumných center FF UK),
4. posílit základní výzkum tlakem na grantová schémata, jako je např. GA ČR,
5. nastavit institucionální podporu (prostředky generované v rámci RIV) tak, aby FF UK mohla fungovat jako jedna instituce zohledňující široké spektrum našich zájmů.
Jako děkanka FF UK tudíž usiluji o podporu takového výzkumu, který je uznáván širokou svě-tovou vědeckou komunitou a který má významný potenciál v základním a/nebo aplikovaném výzkumu.
Přesuneme-li se zpět z obecné roviny na úroveň fakulty, lze z výše uvedeného vyvodit, že tzv. excelentní jsou ty obory na FF UK, jejichž odborníci se – stručně řečeno – těší světovému renomé. Podpora od fakulty by měla spočívat v tom, aby se tyto obory úspěšně vypořádaly s výše popsanými dalšími dvěma rovinami excelence, které nejsou nastaveny ve prospěch našich oborů. Jde zejména o podporu administrativní (např. pomoc s grantovými návrhy, nacházení optimálních publikačních strategií). Obory, u nichž světově uznávaní pracovníci dosud nejsou, je třeba podporovat zejména vytvořením takového prostředí, které umožňuje kariérní růst, je otevřené konkurenci a dává prostor pro mezinárodní i mezioborovou spolupráci s těmi, kteří jsou úspěšnější. Právě takové prostředí se snažím vytvořit pro-střednictvím jasnějšího a otevřenějšího rámce vedení základních součástí, kariérního a atestačního řádu (viz níže, č. 5). Tato opatření mají dát vedoucím silnější mandát a mají zajistit vyšší transparentnost koncepcí, jež jsou právě u slabších oborů nesmírně důležité. V neposlední řadě mají zajistit také průběžnou reflexi akademického a pedagogického výkonu pracovníků, jež umožní případné problémy včas rozpoznat a obor posílit dříve, než bude pozdě.
Michal Pullmann: Ano, fakulta má soustředit excelentní výzkum ruku v ruce s výukou. Pokud kritéria excelence některé obory nenaplňují, je lepší jim dát možnost excelenci dosáhnout než je oslabovat či dokonce likvidovat.
Mirjam Friedová: Jelikož jsem jako předsedkyně komise pro vědu sama stála u odstartování soutěže stu-dentských vnitřních grantů, nemám k této ideji žádný a priori odmítavý postoj. Nicméně po pětileté zkušenosti s nimi musím konstatovat, že stávající model rozdělování prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) pomocí Vnitřních grantů se postupem času vyčerpal. Po zevrubné analýze se ukázalo, že efektivita takto vynakládaných prostředků je bohužel relativně malá (nízká návratnost slíbených výstupů) a administrativní náročnost neudržitelná. Tyto faktory ohrožují samotné získávání fakultních grantů z prostředků SVV, což by mohlo v budoucnu znamenat omezení celkové podpory studentské vědy. Z toho důvodu jsem v rámci stávajícího funkčního období přistoupila k transformaci celého systému. Prvním krokem bylo svázání projektů SVV s jednotlivými Progresy, aby došlo k většímu provázání s badatelskou činností akademiků, a druhým pak změna jejich zaměření na publikační činnost studentů. Vznikly tak dva druhy stipendií, větší část prostředků SVV se vyplácí centrálně za publikační výsledky, menší část je v režii jednotlivých Progresů a slouží na pokrytí nákladů spojených s konkrétním badatelským cílem (např. cesta na konferenci). Součástí této změny je kromě transparentního mechanismu rozdělování (prezentováno na zasedání AS FF UK v červnu 2017) i finanční motivace pro pedagogy, která by měla napomoci většímu zapojení studentů do badatelské činnosti na fakultě. Zároveň se nám podařilo zvýšit podíl prostředků SVV jdoucích přímo studentům ve formě stipendií z 60 % na 70 %.
Pokud jde o zapojení bakalářských studentů, je třeba dodat, že podmínky MŠMT pro čerpání prostředků SVV znemožňují jejich využití pro bakalářské studenty. Fakulta nicméně disponuje jinými zdroji, kterými by chtěla tento nedostatek kompenzovat (zejm. se jedná o podporu studentských mobilit, analogickou k podpoře výjezdů akademiků).
Michal Pullmann: Podle mého názoru by se měly obnovit tzv. vnitřní granty a studenti bakalářského studia by měli mít k těmto projektům přístup, mají-li zájem a vypracují-li kvalitní projekt.
Mirjam Friedová: Pokud rektorátní projekty vyžadují spoluúčast, je nutné počítat s tím, že
1. finanční prostředky dané soutěže jsou ukrajovány nejčastěji z kapitoly Rozvoje výzkumných organizací (institucionální podpora vědy), a tudíž snižují celkový objem financí, který je pouštěn na fakulty,
2. podobné soutěže v ideálním případě předpokládají finanční rezervy volných prostředků, z nichž lze projekty bezproblémově kofinancovat (spoluúčast lze hradit pouze z velmi úzkého okruhu finančních prostředků, jimiž fakulta disponuje).
V případě úspěchu v takovéto soutěži lze tedy získat část peněz z institucionální podpory vědy zpět. Problematická je ale vždy spoluúčast, protože kofinancovat lze vždy jen určité množství projektů (podle hospodářského výsledku fakulty). Z těchto důvodů a s ohledem na dosud ne příliš přesvědčivé hodnotící mechanismy na straně RUK považuji tento typ soutěže za potřebný, nicméně s ohledem na nastavení jejího financování za nepříliš vydařený.
Michal Pullmann: Fakulta by jednak měla podporovat každého zájemce o podání projektu PRIMUS, jednak by se měla snažit i z této soutěže získat co nejvíce prostředků. Primární zájem je samozřejmě na stávajících pracovnících (a kde tudíž kofinancování ze strany fakulty není tak náročné), ale je potřeba hledat cesty rovněž pro podporu zahraničních postdoků, kteří by pak bádání propojili s výukou.
Mirjam Friedová: Současnou strukturu (zejména po rozdělení objemné agendy rozvoje na dvě) vnímám jako adekvátní, žádné radikální strukturální či organizační změny neplánuji, byť nevylučuji ani to, že může nastat situace, kdy se toto rozdělení přežije; distribuce úkolů v různých oblastech řízení nebo jejich různá provázanost se v čase mění, jak k tomu ostatně na fakultě docházelo i v minulosti za jiných děkanů. Vnímám však užitečnost širšího oborového zastoupení nejen v různých poradních orgánech děkana (tak, jak už dnes existuje), ale i v kolegiu, kde plánuji některé změny právě i s ohledem na oborové zastoupení.
Michal Pullmann: V případě svého zvolení bych otevřel diskusi o možném oddělení agendy vnějších vztahů a přijímacího řízení. Kromě toho bych v rámci rozšířeného kolegia zavedl reprezentanty jednotlivých sekcí (a otevřel diskusi ohledně sekčního členění fakulty).
Mirjam Friedová: Agenda přijímacího řízení se skládá ze dvou základních komponentů: z technické organizace přijímacího řízení a z komunikace s potenciálními uchazeči. Obě složky považuji za neod-dělitelné, a to s tím, že druhá zmíněná získává v posledních letech na důležitosti. Všechny vysoké školy čelí poklesu uchazečů v důsledku demografického trendu. Současně roste konkurence mezi vysokými školami – přiznejme si, že Brno nebo Olomouc mohou být pro mnohé uchazeče stejně nebo více atraktivní než Praha. Za této situace nemůže naše fakulta komunikaci s potenciálními uchazeči podceňovat. Právě napojení agendy přijímacího řízení na agendu vnějších vztahů zajišťuje ten nejlepší možný způsob oslovování našich uchazečů jak během samotného přijímacího řízení, tak ve fázi jejich rozhodování, na které školy si při-hlášky podají.
Michal Pullmann: Spíše nikoliv. Možností se však v tomto ohledu otevírá více a akademická obec si prostřednictvím Akademického senátu rozhodne sama, kterým směrem se v tomto ohledu chce vydat.
Mirjam Friedová: Vytvoření funkčního zázemí pro rodiče z řad studentů i akademiků považuji za jeden z důležitých úkolů následujícího funkčního období. Důvody jsou nasnadě: Zvyšují se nároky na kvalitu akademické práce, mimo jiné v důsledku toho, že jsme všichni poměřováni víc a víc se světem, ačkoli financování vědy za západním světem podstatně pokulhává. Všichni víme, že kvalitní akademickou práci, ale ani studium nelze provádět v pracovní době vymezené píchačkami. Pokud nezajistíme zlepšení zázemí pro členy akademické obce, kteří a které jsou současně rodiči, riskujeme, že z fakultní komunity budou rodiče eliminováni. Důsledky lze snadno předvídat: oslabení akademicky významných generačních skupin (odhadem zejména akademici a akademičky mezi 30 a 45 lety), radikální prohloubení genderové nevyváženosti v neprospěch žen, celkové narušení diverzity a "zdraví" akademické obce, snížení sociální empatie atd.
V minulém funkčním období se mi podařilo zatím neformálním způsobem rozšířit zázemí pro rodiče a děti vybudováním občasného dětského koutku v Kampusu Hybernská (slouží zejména během konkrétních vzdělávacích a kulturních akcí a usnadňuje rodičům účast). Protože se tento pilotní projekt v Hybernské setkal s příznivou odezvou na straně rodičů, zahájila jsem přípravu rozvinutí tohoto projektu směrem k vybudování tzv. "dětské skupiny" (http://www.detske-skupiny.cz/). Ta již posouvá svépomocí fungující dětský koutek směrem k fakultní školce, která je podle mne cílem. Jako mezikrok s finančním i admi-nistrativním zatížením, které, jak doufám, bude pro fakultu v následujících letech reálně zvládnutelné, by měla dětská skupina fungovat v Kampusu Hybernská, a to v rozšířených prostorách, poskytujících jednak potřebné hygienické zázemí, ale také možnost rozdělení na několik heren pro menší a větší děti. V této oblasti navazujeme spolupráci s dalšími fakultami a odděleními RUK. Tolik střednědobý cíl. Dlouhodobým cílem, k jehož realizaci také směřují zmíněné kroky, je samozřejmě vytvoření fakultní školky, po vzoru PřF; momentálně prově-řujeme možnosti financování školky z grantů MMR.
Michal Pullmann: Lze uvažovat o tom, že by dětský koutek byl zřízen i v Celetné a prospektivně v Hybernské. Právě zde se mimo jiné nabízí další z možností kooperace se studentskými spolky, které by pro tyto aktivity mohly rovněž hledat personální zázemí.
Mirjam Friedová: Východiskem musí být skutečnost, že jsme vzdělávací institucí. Z hlediska formálního (akreditace) i z hlediska každodenního provozu (kontinuita výuky a např. vedení závěrečných prací) bude proto vždy základním pilířem zaměstnanosti na fakultě běžný zaměstnanecký poměr. Připomínám, co všichni víme: Uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou a neurčitou se řídí Zákoníkem práce. To znamená, že žádný děkan jakožto zaměstnavatel nemůže uzavírat pracovní smlouvy na dobu určitou a libovolně je v této podobě prodlužovat. Maximální trvání smlouvy na dobu určitou je tři roky a lze ji následně dvakrát prodloužit – to je celkem maximálně devět let, po nichž je možné smlouvu uzavřít na dobu neurčitou, nebo ji neprodlužovat vůbec.
Pro fakultu z toho plyne nebezpečí, které je nám asi všem jasné. Nejpozději na konci devíti let se při prodloužení smlouva překlopí do varianty "na neurčito". Předpokládám, že nikdo z nás není zastáncem věčného prekariátu, proto asi ani hypotetická (fakticky neexistující) možnost smlouvy donekonečna uzavírat na určitou dobu by pro nás nebyla ideálním řešením. Jak ale zajistit, že akademik, jemuž se smlouva prodlouží na neurčito, bude po následujících třeba čtyřicet nebo více let vymýšlet nové kurzy a zajímavě učit? Že nepověsí publikační činnost na hřebíček? Navrhla jsem řešení formou kariérního a atestačního řádu, na kterých můj tým pečlivě pracuje, které procházejí širokou diskusí a jež pro fakultu považuji za funkční a současně sociálně citlivý nástroj. Kariérní řád dává rámcová pravidla pro možnosti uzavírání smluv na dobu určitou i neurčitou. Atestační řád, který nyní můj tým dolaďuje, pak periodicky ověřuje, že akademik neusnul na vavřínech.
Jsem si vědoma, že někteří akademici mohou mít z této koncepce zajištění personální udržitelnosti obavy. Jsem si však jista, že se jedná o způsob nejspravedlivější. Nacházíme se v bodě, kdy počet smluv na dobu neurčitou poroste a brzy budou tyto smlouvy tvořit tak velkou část, že kvalitu výuky i vědy bude určovat právě skupina akademiků se smlouvami na dobu neurčitou. Podle univerzitního předpisu o náplních práce akademik musí "vyučovat, publikovat, pracovat na grantech, být aktivní v oboru". Jak dobře musí učit? Kolik a čeho má publikovat?
Uvědomme si, že veškeré složky naší činnosti jsou spojitými nádobami: Soutěžíme s ostatními školami o uchazeče – půjdou spíše na školu, kde již dvě desetiletí učí titíž lidé stále totéž, nebo na školu, kde jsou akademici všech generací s živým kontaktem s celosvětovou vědou? A pokud nebudeme mít relevantní vědeckou činnost a zahraniční kontakty, budou si naši bakaláři vybírat naše magisterské studium? Jak pozve akademik bez mezinárodního zakotvení zahraniční hosty do výuky a jak uspořádá zajímavou konferenci? A jak úspěšné bude naše doktorské studium a kolik mladých akademiků přitáhneme, když bude všeobecně známo, že fakultu brzdí petrifikovaný personální profil?
Nemám však na základě dosavadní zkušenosti s fakultou obavy, že by zavedení kariérního a atestačního řádu znamenalo překotné změny – jde skutečně o pojistný mechanismus, který se běžného pracovitého akademika s nápady vůbec nedotkne – pouze jednou za čas si fakulta ověří, že nepřestal pracovat (stejně jako se to děje např. na AV ČR).
Nyní k projektovému zaměstnávání. Ani zde nepřicházím s ničím převratným. Projektové zaměstnávání má na fakultě dlouhou historii. Skutečností samozřejmě je, že projektová činnost získává na důležitosti, a to zdaleka nejen kvůli financování, ale protože umožňuje realizovat výzkum, který považujeme za smysluplný, i mimo rámec běžného týmu kateder. Právě v projektovém zaměstnávání vidím obrovský potenciál, dovolující nám akademikům uskutečnit alespoň některé z našich badatelských snů, stejně jako oživovat výuku. Domnívám se, že projektové zaměstnávání nám může umožnit vykompenzovat zejména na některých menších oborech nutnou odbornostní diverzitu, a tím i nižší týmový potenciál. Máme obory, zajišťované třeba i jen třemi, čtyřmi nebo pěti akademiky, kteří se typicky specializují na různá témata, aby dohromady kvalitně pokryli výuku celého oboru. Jeden z nich se zabývá jazykem, druhý historií, třetí současností dané kultury nebo oblasti a společně jen stěží vytvoří badatelský projekt. Aby mohli realizovat ambicióznější týmové projekty, spojují se s kolegy z jiných institucí a někdy je vhodné zaměstnat je projektově jako vědecké pracovníky. Projektové zaměstnávání také vidím jako vhodný způsob jak na fakultu přilákat slibné doktorandy a postdoky, kteří budou mít následně lepší startovní pozici na standardních pozicích v zaměstnaneckém poměru.
Michal Pullmann: Vnímám velmi kriticky takovou společnost, která prekarizuje práci. Pracovní činnost vyžaduje ochranu, zvlášť v dnešní “rozviklané” době, která na nás klade mimořádné nároky (a to nejen v souvislosti s úpadkem prestiže humanitního a společenskovědního vzdělání, ale například i stíráním hranic mezi pracovním a osobním životem etc.). Ideálem zaměstnání je pro mě - navzdory všem poučkám a domnělé nevyhnutelnosti dnešního “flexibilního” a “konkurenceschopného” světa - permanentní zaměstnanecký vztah s FF UK.
Neznamená to ale, že by tímto stanoviskem byla potlačována projektová aktivita, která je z podstaty věci časově omezená a nabízí se jako vhodné pole pro počáteční uplatnění a rozvoj zejména mladších pracovníků. Stejně jako je nevhodné, aby čerstvý doktor nárokoval smlouvu na dobu neurčitou, podobně je neúnosné, aby etablovaný a především aktivní profesor podstupoval atestační prověrky, prověřující to, co by mělo být samozřejmostí. Kompetence vedoucích základních součástí i vedení fakulty je v tomto ohledu zřetelně vymezená a měla by směřovat k vytváření stabilního a kolegiálního pracovního prostředí na fakultě.
Mirjam Friedová: Dovolím si maličko Vaši otázku upřesnit: Na fakultě skutečně občas ještě přežívá přesvědčení, že stávající (nebo ve světle nedávno vydaného Opatření děkana bývalý, OD č. 14/2017) způsob výběru byl "vnitřní volbou". Ve skutečnosti nikdy o volbu nešlo, ale pouze o nominaci, tedy doporučení, na základě kterého se děkan rozhodoval. Zodpovědnost za jmenování vedoucího ZS byla vždy na děkanovi. Právě z tohoto důvodu jsem přistoupila k vytvoření nového způsobu, který má tyto nejdůležitější cíle:
1. Podložit rozhodnutí děkana, na němž vždy ležela a leží odpovědnost za fungování všech základních součástí, objektivnějším zhodnocením kandidátských koncepcí. Z tohoto hlediska je signál, vydaný širší odbornou komisí, pro děkana velmi důležitý. Přítomnost externích členů v komisi je pak zárukou, že navrhovaná koncepce je skutečně akademicky nosná. Při nesmírné diverzitě našich oborů nemůže být žádný děkan schopen sám erudovaně navrhovanou koncepci zhodnotit.
2. Posílit mandát, ale také odpovědnost vedoucích základních součástí, a tedy vlastně v důsledku i význam základních součástí jako takových. Má-li mít vedoucí katedry nebo ředitel ústavu skutečně možnost akademicky formovat svoji základní součást, musí být jeho mandát a nosnost jeho koncepce podepřena více než jen nominačním hlasem jeho budoucích (a často současných!) podřízených.
3. Umožnit průnik mezi kontinuitou a zdravou změnou omezením počtu mandátů. Dvě po sobě jdoucí období jako maximální délka mandátu byla na mnohých katedrách vnímána jako pravidlo, i když to bylo pravidlo nepsané. Zavedení tohoto pravidla situaci vyjasňuje: šest let je dostatečně dlouhá doba na realizaci kandidátových představ, současně při náročnosti vedoucí funkce ještě zpravidla nedochází k vyhoření a ztrátě dynamiky vedení. Omezení navíc podporuje zdravou personální politiku – katedra by neměla být ve svém vedení omezena jedinou schopnou osobou.
Michal Pullmann: Nedávno zavedený systém se snaží celofakultně řešit problémy a specifické situace některých kateder a ústavů. V případě svého zvolení bych se pokusil buď obnovit tzv. vnitřní volbu, anebo, bude-li fakultní konsensus na novém systému, v něm výrazně posílit vliv katedry či ústavu.
Mirjam Friedová: Nepřekročitelným základem mzdové politiky každého děkana je Vnitřní mzdový předpis UK, který stanovuje tzv. mzdové podlahy. Jak vychází z analýzy předložené na jednání AS FF UK 12.10.2017, jsou platové rozdíly na FF UK relativně malé. To lze vnímat jako výraz fakultní solidarity, zároveň to ale naznačuje, že na fakultě je zatím jen malý prostor k patřičnému ohodnocení špičkového výkonu. Je však třeba dodat, že odměňování akademických pra covníků určují především příslušní vedoucí základních součástí.
Michal Pullmann: Jak jsem zmínil výše, grantové prostředky by měly ideálně jít nad rámec základní mzdy, garantované z prostředků za výuku a za vědu. Fakulta by měla za kvalitní práci poskytovat jistotu solidní mzdy.
Mirjam Friedová: Senát jakožto samosprávný akademický orgán fakulty chápu jako důležitý nástroj fakultní demokracie. Přestože se senát může občas stát i kolbištěm, je podstatné, aby bitvy byly férové a vedly k tříbení názorů. Senát, který by s vedením fakulty ve všem souhlasil a nebyl by schopný projevit vlastní názor, by neplnil svou nezastupitelnou funkci.
Důležitá je i skutečnost, že na půdě senátu se vedení a akademičtí pracovníci setkávají se studenty, členy studentské kurie, a mají tak možnost získávat potřebnou zpětnou vazbu i z této perspektivy. Jak jsem však napsala v odpovědích na druhou sadu otázek, aby byl dialog skutečně produktivní a sloužil k nacházení optimálních řešení, je nezbytné, aby studentská kurie AS FF UK byla schopna posuzovat návrhy v širším kontextu směřování celé fakulty. Občas to znamená podpořit nepopulární řešení, které je v zájmu celé akademické obce, tj. v zájmu kvalitnějšího vzdělávání a vědecké činnosti.
Michal Pullmann: Děkan je Akademickému senátu zodpovědný, proto by tento vztah měl probíhat v duchu partnerství - založen na důvěře, informovanosti a včasném jednání mezi vedením fakulty a akademickou obcí. Zatímco úkolem děkanátu je služba fakultnímu společenství, reprezentuje Akademický senát vůli akademické obce.
Obě strany by především neměly zapomínat na to nejpodstatnější, totiž že společným jmenovatelem jejich úsilí je služba Filozofické fakultě a Univerzitě Karlově; obě se podílejí na zodpovědné správě vztahů a věcí, které přesahují zájmy jednotlivců; modelují tvar fakulty a univerzity jako závazku, který jsme převzali a musíme jej předat naším dědicům pokud možno v co nejlepším stavu.